Den TŘI - Day THREE

Bylo to stejné, probudili jsme se, dostala jsem na výběr kávu, čaj nebo cokoliv. I tenhle třetí den jsem v sobě nesla ten zvláštní pocit, že je to všechno úplně normální. Myslím, to jak spolu komunikujeme, to jak vedle sebe plujeme. Zatím jsem si neuvědomila, kam to vše vlastně směřuje.
A dnes přemýšlím, jestli to bylo správně nebo ne.
Taky jste přece milionkrát slyšeli nebo četli, že všechno má svůj význam nebo vše je jak má být, to je osud, s každým koho potkáš jsi se měl/a potkat atd.... ?
Tak jsem se do toho příliš neponořovala, stále to bylo v rámci udržitelnosti, a jen jsem si říkala "uvidíme kam to povede". Odcházím. Během dne přichází zpráva, opět ta malá radost ve mě, tentokrát se střídá s napětím. Uvidíme se dnes? Není už to moc? Tři noci za sebou...Konverzace neutichá, nakonec padne věta že se setkáme. Cítím radost. Já? Ano, já cítím radost z toho že se opět potkáme. Tohle asi nedopadne úplně dobře, pomyslím si na chvíli. Mluvím s kamarádkou, která mi na to řekne, a co když ano... co když to je ono. Přemýšlím, nevím. Je brzy, za tři dny nikdo neví co se stane. Budu si užívat a ono se to vyvrbí.
Naše konverzace probíhala stejně hladce a skvěle jako vše ostatní. Bylo mi dobře. Bylo tak dobře, jako už dlouho ne. Mohli jsme mluvit o všem. A přece bylo něco co jsem mu neřekla.
Noc se zase přehoupla a byli tři hodiny ráno. Byla jsem tak unavená, že jsem skoro víčka neudržela, chtěli jsme jen koukat na film a popíjet víno. Místo toho jsme mluvili a mluvili, vína bylo dost a film byl v tu chvíli to poslední co mě zajímalo.
Nikdy jsem nepoznala takového člověka, napadlo mě ještě té noci. Nevím čím to bylo, ale už tuhle noc mi přišlo že ho znám několik let - a tady to je, ten slíbený patos. Ale i teď, když o tom píšu, jestli to bylo tím, že jsme spolu opravdu strávili několik hodin v kuse a pořád jsme si povídali, spali málo? - tedy v mém případě, D. spal po mém odchodu vždy až do odpoledne - dny i noci se mi začali slévat v jeden krásný dlouhý den.
Jeho přítomnost pro mě, plíživě, začínala být důležitá.
Blížil se spánek, zase, přirozeně spolu.
A se spánkem i den ČTVRTÝ.
______________________________________________________________________________

It was the same, we woke up, I got a choice of coffee, tea, or whatever. Even this third day, I had the strange feeling that it was all normal. I mean, how we communicate together, how we flow together. So far, I have not realized where it all goes.
And today I still thinking if it was right or not.
You have also heard or read a million times that everything has its meaning or everything is how it should be, it's destiny, with everybody you meet you should meet, etc. ?
Well, I didn't get too much into it, it was still in the framework of sustainability, I was still saying "let's see where it is going". I'm leaving. During the day comes the message, again the little joy in me alternates with tension. I'll see him today? Is not it too much? Three nights behind ... Conversation doesn't cease, in the end comes the sentence, yes we'll meet. I feel happy. I? Yes, I feel happy to meet again, this is probably will have bad end, I think for a moment. I'm talking to my friend who tells me, "or maybe not" ... what if it is. I'm thinking about that but still don't know... It's early, in three days, nobody knows what's going to happen. I'm going to enjoy it and it's gonna take it how it is. Still, it was still sustainable. Our conversation was as smooth and great as everything else. I was fine. It was as good as it not had been for a long time. We could talk about everything. But there was something I didn't tell him. The night was running and it was three o'clock in the morning. I was so tired I could hardly keep my eyelids. We just wanted to watch the movie and sip wine. Instead we just talked a lot, the wine was enough and the movie was the last thing I was interested in at the time. "I have never met such a man", I thought this night. I don't know what it was, but this night I really feelt as I known him for several years - yes, here it's the promised pathos. But even now, when I write about it, don't understand it.  If it was because we spent a lot of hours together and still talked, they slept just a little ? - in my case, D. slept after my leaving always until the afternoon - days and nights began to shed in one beautiful long day fro me.
His presence for me, creeping, was beginning to be important.
We went to sleep again, naturally, together.
And with sleep even day FOUR comes.